ZPRÁVY Z DOMOVA

Žádníkové blog

 

Před čtrnácti dny měli naši uživatelé možnost strávit nádherný týden v jednom z rekreačních středisek v obci Drhleny, které provozuje tělovýchovná jednota „Sokol“. Největší dík za uspořádání této akce patří p. Vendlové, mamince p.Veroniky Vendlové (autorky uvedeného blogu), která jako vedoucí tohoto střediska zajistila vše potřebné a po celou dobu pobytu se o naše uživatele příkladně starala.

Naše čtyři „vychovatelky“, jak jsou stále uživateli nazývány to neměly vůbec jednoduché. Smutná událost, která poznamenala úvodní noc, dlouho působila na všechny zúčastněné. Nicméně byl tento týden posléze naplněn samými klady. Jedním z nich byla i návštěva dcery p. Vendlové, Veroniky, která píše blogy zde jej máte zprostředkovaný, příjemné počtení:

Jsou situace, které moc neumím popsat slovy, protože jen pouhá slova nestačí. Včera jsem si znovu, stejně jako před rokem, uvědomila svoji vlastní bezmocnost a omezenost. Nebyl to ale negativní pocit, spíš naopak. Umožnil mi, se na chvíli zastavit a vnímat čas přesně tak, jak by asi měl být vnímán. Trochu podobně, jako čas strávený s dětmi jenže s malým rozdílem. Od čtyřletých dětí zhruba víte, co můžete v komunikaci čekat. Víte ale, co čekat, když se bavíte s dospělými různého věku, kteří komunikují podobně, jako čtyřleté děti? Omlouvám se nyní, za toto zjednodušení, ale žádné lepší mě nenapadlo.

 

Bylo mi včera s lidmi z Kurovodic dobře. Všichni jsme byli takoví, jací jsme v tu chvíli byli. Nic víc, nic míň. Čas najednou plynul mnohem pomaleji, nebo rychleji? A pak, když jsme všem řekli ahoj, přemýšlela jsem a vlastně přemýšlím pořád. Jaká práce je pro život nás všech smysluplnější, prospěšnější a cennější? Je tolik profesí a tak ohromný finanční rozptyl v jejich odměňování. Co po každé naší profesní cestě, na kterou jsme se vydali, zůstane?

 

Má větší smysl být zdravotní sestra, lékařka, specialistka IT, prodavačka, řidička, architekta, zahradnice, atd.? A proč je některá profese ceněna zlatem a v jiné se o zlatě nedá hovořit? A kdo nebo co rozhoduje o tom, která z profesí je zrovna tou „pozlacenou“? Já to nevím. Včera mi připadalo, že by měla být pozlacena nekonečná trpělivost s mentálně postiženými lidmi, kde je každý krůček zlepšení zázrak a já této obětavosti a trpělivosti možná například schopna nejsem. A přitom zrovna práce v sociálních službách rozhodně zlatem ceněna není, ba naopak.

 

A tak prosím chápejte tento blog jako poctu všem těm, kdo pracují s mentálně postiženými lidmi (v sociálních službách) podobně, jako ty, které jsem měla tu čest poznat osobně. Ráda bych také prostřednictvím tohoto textu pozdravila všechny lidi, o které se starají. Společnost s některými z nich pro mě byla strašně cenná poprvé v loni v létě a letos jsem se s nimi měla možnost potkat znovu. Věřím, že i jim bylo s námi dobře.

 

Rozloučím se mottem, který je na www.kurovodice.cz:

„Děsme se do budoucnosti nikoliv postižených, ale neomalenosti a neprozíravosti nepostižených a jejich názoru, že oni jsou mírou všech věcí a pány světa.“

(z knihy B. Blažka „ Vybrané kapitoly z etiky“)

Další články...

  1. Zásnuby
  2. Dění v domově